...

Zdědili jsme přenádhernou a skvěle uspořádanou zahradu, potíž je bohužel v tom, že jsme hrozně špatnými zahradníky. Vůbec jsme se neobtěžovali pochopit alespoň nejprimitivnější zásady zahradnického řemesla. Tím, že jsme svou zahradu trestuhodně zanedbali, připravujeme si v nepříliš vzdálené budoucnosti katastrofu stejně strašlivou, jakou by byla jaderná válka, a činíme tak s dobromyslně samolibým úsměvem přiblblého děcka, které nůžkami bezstarostně stříhá vzácného Rembrandta. Rok po roce kráčíme světem a mýcením pralesů i nezodpovědným spásáním lučin za sebou necháváme erozí vyprahlé kraje, vodu - nejdůležitejší zdroj života - si otravujeme průmyslovým odpadem, množíme se jako potkani a hloupě se divíme, že nás země není s to uživit. Tak jsme se vyvýšili nad přírodu, že se pokládáme za bohy. To je však zatroleně nebezpečná představa. (Gerald Durrell, Dva v buši)