...

Odsouzenec si již po několik let odpykával trest na samotce. Po celou tu dobu nezahlédl jedinou živou duši, nepromluvil jediného slůvka, jídlo mu podávali úzkým otvorem ve zdi. Jednoho dne se v cele objevil mravenec. Vězeň pozoroval, jak leze sem a zase tam a velmi ho to zaujalo. Často ho brával do dlaně, aby si ho mohl lépe prohlédnout, dával mu drobečky a na noc mu vždy ustlal v plecháčku.

A pak jednoho dne mu to došlo: potřeboval celých deset let samotky, aby objevil krásu mravence. (Anthony de Mello, SJ, Modlitba žáby 1)