...

Jsou věci, kterým nelze se vyhnout, na které vždycky zůstaneš sám, jsou břemena, která nelze než zdvihnout a nést je životem dál.
Jsou cesty, kterými musíš se probít, protože každá jiná vedla by v kruh a pak navždy na jedné z orbit člověk by kroužil jak hejno much.
Jsou věci, kterým musíš se vzepřít a zas jiné, kterým nutno se poddat a je na tobě, kdy zůstaneš ve při a kdy se odvážíš ruku ke smíru podat, a kdy se odvážíš zachránit sebe, protože padneš-li, zahyne svět a máš-li dost sil, ze země seber každého, kdo bude se slabostí chvět.
Žádná z mých slzí tě neobměkčí… Žádná tě neobměkčí…
Jsou tak strašlivá hnutí citu, že pukají světy do hloubi jader, přesto přeješ si - ještě být, ještě být chci tu, i když rvou srdce zpod ňader.
Je dobro tak velké, že spatřit ho nelze aniž ho může pochopit mysl, jen občas ho zahlédnout skrze bolest, jež zdánlivě nemá smysl (Raduza, Jsou)