...

Jak je to zarážející, že i ti nejmazanější a nejchytřejší lidé často vidí jen to, co vidět chtějí, a jen zřídkakdy nahlédnou i jen těsně po povrch. Nebo prostě pomíjejí skutečnost, jako by ta sama byla slupkou. A pak, když se celý jejich svět rozstříští na kousky, když padnou na kolena a párají si břicha či probodávají hrdla nebo jsou vyvrženi do nelítostného světa, to si pak rvou vlasy a trhají šaty a naříkaji nad svou karmou, obviňují bohy, kami, štěstí, své pány, své životní druhy, vazaly - všechno a všechny-, ale nikdy sebe samé. Jak je to zvláštní. (James Clavell, Šógun)